Truck sraz Zlín z pohledu účastníka

Truck Sraz Zlín aneb sobota z pohledu jednoho účastníka

Je sobota, velmi brzo ráno. Ve 04.00 se rozezní budík. Je třeba si uvařit kafe, něco málo pojíst, oholit, umýt a vyrazit do Běchovic na nádraží, kam má dorazit jeden z členů Truckfora. Nabídl jsem mu odvoz na Truck Sraz Zlín. Původní čas se mě zdál vzhledem ke stroji, jímž pojedeme poněkud pozdní, ale chtěl sem tam být i něco platný, co by člen Sdružení řidičů CZ. Marně přemýšlím, kdy jsem naposled spal aspoň osm hodin v kuse. Byl to hektický týden, díky špatně rozvržené práci a toho, co jsem měl soukromě okolo za starosti. Pondělních 1358 km jsem už vstřebal, spánkový dluh se zatím nevyrovnal. Ještě, že pojedeme dva, budeme si povídat a cesta bude utíkat.
    Nastoupil jsem do nedávno „klepnutého“, nyní samozřejmě opraveného Nissan Sunny, který jako vždy na otočení klíčku chytil, trochu škytnul (jeden vstřik je slabší) a vyrážím liduprázdnou Prahou do Běchovic na vlakové nádraží. Jediné co je na silnici vidět,  jsou kamiony, protože od sedmé hodiny ranní začíná zákaz a každý se snaží dojet k rodinám, jak to jen jde.
    Můj výlet je proti tomu slabý odvar. Vlak dojíždí na čas a já vítám Boska a vyjíždíme směr D1. 
 

       Zde trochu odbočím, protože to, co se děje na této „dálnici“ je už do nebe volající, a jsem rozhodnut, podat podnět na Sdružení k přípravě blokády a stávky na této komunikaci, za kterou zadlužený stát vybírá poplatky. Dá se pochybovat o tom, že vozovka splňuje parametry, které má dálnice mít. Test tlumičů, je slabé slovo, spíše by se hodilo betonový Dakar, oranice, místo, kde se pod koly kamionů pohybují betonové desky v řádech centimetrů, kde jsou díry, na nichž by se mohl i opatrně jedoucí motorkář zabít, je to místo, kde vás přívěsný vozík přeskočí i když budete dodržovat rychlost. Je to silnice, na které se i odpočinutý motorista, řidič kamionu, nesmírně rychle unaví, zvláště hlukem od kol, narážejících do nerovností vozovky. Limit 130km za hodinu?  Pouze pro ty, co mají peníze na to, nechávat své vozidlo neustále servisovat. Pravý pruh je v některých místech v naprosto dezolátním stavu, krajnice přerůstají trávou, voda tak nemůže při silných deštích odtékat mimo vozovku a tvoří nebezpečné kaluže, na nichž zejména nezkušení, nebo rychle jedoucí řidiči mohou havarovat. To vše za peníze daně platících občanů, za dálniční známky, ale bohužel už ne tak za mýto, z kterého jde státu minimum. Návrh současné vlády na omezení výdajů na opravy a výstavbu silnic a dálnic se tak jeví jako nesmyslný a proti logice. Chtějí snad odvést dopravu mimo dálnice a nechat zničit už tak dost zatížené silnice první třídy?       Zaplatil jsem státu za to, že si ničím jízdou svoje vozidlo. Nechápu dopravce, že jim to nevadí a rád bych viděl podvozek vozu, co zde pravidelně jezdí. Dost už bylo dálnice…..

    Jsme před Vyškovem, jednu zastávku máme za sebou, ale z hluku se opět dostavuje únava a tak vyjíždím z dálnice pryč, abych se protáhnul, prošel a pokusil se vzpamatovat z té hrůzné cesty. Po deseti minutách si připadám normální (:-D) a pokračujeme v jízdě. Za Vyškovem najíždíme na nový úsek směr Kroměříž a vychutnáváme si jízdu prázdnou dálnicí. Nejezdím tudy často, ale vždy tu jedu skoro sám a tak asi bylo třeba takových peněz k odvedení dopravy ze staré cesty procházející mnoha vesnicemi. Asi nestačila pořádná jednička. Netuším, nevím, jen se dívám. Je to stejný obraz jako mezi Bohumínem a Ostravou. Pár aut a klid.
Bosko naviguje a pomalu se blížíme ke Zlínu. Po nějakém zakličkování v kopcích dojíždíme k areálu a pomalu hledám jméno direktora celé akce u kterého se mám hlásit. Jen jsem sjel k pořadatelům a už se ke mně napřahuje pravice se slovy: „tak jste dorazili?“      Odpovídám, že teda zaplať bůh jo a kdeže se máme utábořit. Najděte Netopýra, stojí támhle vzadu a ten ví vše. V minutě jsme u něj a začíná rébus se stanem bez návodu. Nejsme žádní hlupáci a tak i díky radám okolo zevlujících truckerů brzo stavíme stan, který našemu Sdružení řidičů CZ zapůjčila naše členka Helena, a osobně ho dovezla z Německa až na Rudnou.
    Vynáším z kufru auta krabice ukrývající letáky, samolepky, trička, kšiltovky, propisky. Prostě vše co se nakoupilo za peníze, které se vybrali na členských příspěvcích. Záměr byl něco prodat a nechat udělat další, skutečnost však byla jiná. U Netopýrovy rodinky jsem vysrknul čaj a čekal na to, kdy se dostaví první zájemce o nějaké ty informace. Mé očekávání se naplnilo a nebýt vlastní iniciativy, byl by počet lidí odpovídající počtu prstů na rukou. Nerozdávala se žádná slivovice, na ní se totiž leckdo chytí líp, než na nějaký leták o tom, jak si  vyplnit kolečko nebo nastavit tachograf. Když jsem přece český šofér, který všechno ví a zrovna tak ví, k čemu je naše sdružení a veškerá snaha.
     Páni řidiči, je to jen Vaše svědomí, ale musím to napsat. Aby Vás hanba fackovala, za některé řeči. Neříkám všechny, ale ti normální vědí a více se k tomu nebudu vyjadřovat. Jak trapné, když profesionální řidič přijde, chvíli kouká, pak pronese cosi o fekálii (nikdo mu nic nevnucuje) a po něm přijde paní ve věku cca 55let vedoucí kolo a povídá, copak to tu hoši máte? Tak jí říkám to a tohle, paní uchopí leták s peticí proti přetěžování, opře kolo a čte. Koukáme s Foglíkem jak spadlý z višně a čekáme co bude. „Tož to je dobré, to se mě líbí, móžu to někde podepsať?“ Přisunujeme petiční arch a děkujeme. Dáváme alespoň propisku na památku.
    Mezi tím odbíháme na střídačku sledovat program, který má spád a u řidičů i návštěvníků úspěch a kladné ohlasy. Myslím, že i za Sdružení se sluší poděkovat organizátorům za komunikaci a vstřícné přijetí partičky nadšenců, co chtějí změnit jednu nejpočetnější profesi tak, aby se stala rovnoprávnou k ostatním a nekoukalo se pořád na nás jako na vrahy a dobytek. Bohužel, někteří musí, jak bylo vidět začít sami u sebe a svého svědomí. Je dobré, když je člověk rovný aspoň sám před sebou.