Něžné stvoření za volantem

Sdružení řidičů představí v rozhovoru další řidičku, neboli něžné stvoření za volantem.

Romana Kodešová je jméno slečny z východních Čech.

Vzhledem k tvému věku mám na jazyku dotaz, zdali byla tato práce tvojí první ?

Ano, byla to moje první zkušenost za velkým volantem.

Kolik jsi vystřídala firem ? Rodos byla moje první firma a vzhledem ke krátké době mého působení za volantem i jediná. Už jsem tuto firmu trochu znala od kamarádů, kteří tam jezdí, a protože  jsem se s nimi občas svezla i někam ven, tak jsem měla možnost poznat, jak to tam chodí. Můžu říct, že jsem věděla do čeho jdu.

Které destinace jsi nejvíce jezdila?

Nejvíce jsem jezdila do Německa, pak už méně do Holandska, Belgie, Rakouska, na Slovensko a do Polska. Byla tam ale i Francie, Itálie, Slovinsko, Dánsko, Švýcarsko a Maďarsko. Naopak jsem nikdy nebyla v Anglii.

Které nejraději ? Itálie, Francie, Slovensko. Neměla jsem ráda Maďarsko a Polsko, ale musím říct, že poslední návštěva Polska předčila očekávání a mám na ni pěkné vzpomínky.

Přece jen se mě vnucuje otázka : křehká žena osamocená kdesi v Evropě, spící v kamionu…co strach na cestách ?

Na strach jsem ani nemyslela, protože jsem celou dobu jezdila se svojí fenkou Belgického ovčáka, která považovala auto za svoje území a cizím to uměla dát najevo. Bála jsem se jen dvakrát, ale nikdy jsem neměla nepříjemnou nebo špatnou zkušenost, takže to mohlo být jen tím. Kdyby mě někdo obtěžoval, nebo přepadl, určitě bych se na to dívala jinak. Naopak musím říct, že jsem na cestách poznala pár přátel, se kterými stále komunikuji, a ostatní kolegové řidiči se chovali většinou přátelsky.

Technické problémy to je další otázka na kterou bych asi nejen já znal rád odpověď. Potkalo tě něco nepříjemného na tvých cestách?

Ano, sem tam nějaké překvapení na cestě bylo :-D. Dostala jsem sice po krátké době nové auto, ale ani tam se člověk nevyhne problémům. Výhoda byla, že jsem mohla kdykoliv mít přítele na telefonu v podobě kolegů a pokud poradit mohli, poradili. Samozřejmě mi nemohli fyzicky pomoci, ale i tak to hodně pomohlo. Pokud člověk stál někde na parkovišti, vždy by se našel někdo, kdo byl ochoten pomoci. Na tuhle stranu má ženská velkou výhodu.

Co všechno zvládáš okolo údržby vozidla? Nebo jinak, jak jsi zručná při opravách, pokud nějaké byly? Tak se přiznám, že s údržbou to nebylo nijak slavné, hodně jsem to řešila s klukama na dílně. Ale doplnit provozní kapaliny, vyměnit žárovku, dohustit kola, to jsem zvládla. Měla jsem jeden zajímavý zážitek, kdy mi v Německu, 60 km za Folmavou, auto přestalo jet a chcíplo. Počítač hlásil závadu řídící jednotky. Široký to pojem. Náhodou jsme před odjezdem řešili podobný problém, takže jsem sklopila kabinu, natahala naftu a auto chytlo. Ujelo vždy ale jen 10-15 km, takže cesta zpět do cz byla velice zajímavá. Postup jsem opakovala několikrát a ještě jsem musela vždy vytáhnout z kabiny i psa, uložit do příkopu a tak to šlo pořád dokola. Skončilo to odtahem z Folmavy. Každého vždy zajímalo, jestli už jsem měnila kolo. Dlouho se mi to vyhýbalo, ale zákon schválnosti pracuje spolehlivě, takže se konečně „zadařilo“ v Itálii. Naštěstí za dne a v dobrém počasí, naneštěstí při plném průběhu chřipky a na dálnici v úzkém odstavném pruhu. S malými problémy se výměna zdařila, ale nejsem si jistá, jestli bych vyměnila kolo na tahači či návěsu.

Obligátní dotaz týkající se policejních kontrol. Jaké jsou tvoje zkušenosti z venku a vnitra ?

Zkušenosti jsou veskrze kladné. Přiznám se, že jako každý řidič jsem neměla čisté svědomí, ale vše vždy prošlo. Zase obrovská výhoda, že jsem ženská, policajti byli určitě trochu překvapení, ale hlavně nehledali za každou cenu problém. Dokonce v Polsku už jsem měla policajty známé, kteří mi při první kontrole problém na kartě vyřídili tak, aby odjeté hodiny vyšly tak, jak mají. Při druhé kontrole o dva měsíce později nechtěli už nic, popovídali a pustili mě. Je to hlavně o lidech. Když bude policajt arogantní, nepomůže nic, ale většinou když je řidič slušný, dá se s nimi domluvit. V tomhle jsem neviděla rozdíl mezi vnitrem a venkem. Myslím ale, že mojí relativně krátkou dobou působení jsem nestihla narazit na blbce, který by mohl být jeden z deseti.

Skoro každý řidič, který byl dotazován na kvalitu silnic, naříkal na naší českou silniční síť. Najde se tu podle tebe něco pozitivního nebo jsme na tom skutečně tak zle?

Já si na české silnice nestěžuji. Když jsem jezdila doma, byla jsem ráda, že jsem v Čechách. Samozřejmě stav některých silnic není dobrý, ale pořád se na nich pracuje, tak snad se časem dočkáme něčeho lepšího. V Německu je hustá dálniční síť a člověk byl trochu rozmazlený. Ale také se mi stalo, že na D dálnici byly poměrně velké neoznačené díry. Sice je k zamyšlení dálnice D1, dálnice z Brna na Kůty, nebo část dálnice D11, že je tu asi něco špatně, ale uděláme s tím něco my řidiči? Řekla bych, že jsme na tom pořád lépe než v Polsku.

Co tvoje záliby a koníčky ? Mám pocit že už otázkou jsem naznačil…

Každý řidič ví, jak je na tom s volným časem a stíháním koníčků. U mě to nebylo jinak. Někdo sebou vozí kolo, já chodila na procházku se psem, ale většinou únava je veliká a času málo. Já mám zálib a koníčků až moc a trochu jsem tím trpěla. Víkendy byly někdy zoufale krátké a povinnosti nedovolily stihnout vše, co bych si představovala. Jezdím na koni, sportuji se psem (i když věk Bely to už nedovoluje naplno), ráda fotím, jezdím na kole a na kolečkových bruslích, chodím do přírody a v zimě na běžky a to už je příliš mnoho. Pro mě byla práce řidiče zároveň i koníčkem, jako pro mnoho ostatních a nebylo jednoduché to změnit.

Změnila si v poslední době profesi. Co tě k tomu vedlo?

Měla jsem v plánu jezdit delší dobu, jinou práci jsem nesháněla. Ale přišla zajímavá nabídka a já začala zvažovat pro a proti. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě a kdyby ta nabídka nepřišla, stále bych jezdila.  Jedním z důvodů byl právě volný čas. Také jsem společenský člověk a nová práce mi umožňuje jak jednat s lidmi, tak jezdit, i když jen v cz. Práce řidiče nákladního auta není pro ženu příliš vhodná a i když jsem ji milovala, musela jsem chtě nechtě přemýšlet, co bude dál. Určitě myslím časem  i  na rodinu a chtěla jsem si zavčasu vytvořit vhodné podmínky. Jak to je s platem řidiče každý ví, málo za dovolenou, za neschopenku, za mateřskou…. A sehnat novou práci, která by mě bavila, s dítětem není jednoduché.

V květnu proběhla Kamion Show v Hoškovicích u Mnichova Hradiště. Byl zde i stánek Sdružení řidičů CZ. Co si myslíš o jejich činnosti a zajímáš se o ni, nebo máš pocit, že je to tzv. o ničem?

Určitě si nemyslím, že je o ničem. Řidiči stále zůstávají v mnohých směrech nepochopeni a vše, co nám může pomoci k tomu, aby naše práce byla smysluplná, méně stresující  a nebyly nám házeny klacky pod nohy, si zaslouží pozornost. Nicméně jsem od začátku činnost sdružení nesledovala a spíš mě zaujaly až některé články, které jsem četla.

Na závěr bych chtěla říci, že i když už nejezdím, stále se považuji za řidiče. Nejen proto, že mám i nadále příležitost se svézt, ale hlavně proto, že to mám v srdci a od tamtud to dostat nejde, i když rozum tentokrát vyhrál.

Děkuji ti za čas strávený u otázek a přeji, ať se ti daří vše, na co sáhneš.

Rozhovor vedl Martin Kareš